Jeho Svatost 14. Dalajláma aneb o míru a žlučníkových kamenech

Před několika dny jsem veřejně přiznala v co věřím a kdo tedy jsem. A když to přiznáte veřejně, něco se ve vás tam uvnitř v hloubi duše hne. A pak jsem si uvědomila, že to co už těch pět let studuju a snažím se pochopit už je mojí součástí. Navždycky.

A dnešní přednáška Jeho Svatosti 14. Dalajlámy mě v mnoha věcech ještě utvrdila.

S kamarádkou, která se do Buddhismu snaží proniknout poslední dva týdny, jsme na Vyšehrad dorazily s půlhodinovým předstihem. Ale i tak už tam bylo opravdu hodně lidí . . . A ty fronty v Kongresovém centru, taky děs. Tolik lidí snad nepřišlo ani na premiéru posledního Harryho Pottera. Nakonec se ukázalo, že přízemí už je kompletně plné, takže jsme byly nuceny přesunout se do fronty na balkón. Při osobní prohlídce mi ten milý pán u vchodu odcizil lahev Dobré vody, ale za to mě nechal projít s foťákem, jídlem a kapesním nožem. K čemu ty kontroly jsou?

Čekání na Jeho Svatost nám zpříjemňoval film o jeho osobě, promítaný na plátno na jevišti. Když Jeho Svatost konečně dorazila, následovaly hlasité ovace.

Celá přednáška by se dala shrnout jako poselství Míru a klidné duše. Takže žádné nové převratné věci. 

O dost zajímavější byly dotazy z publika a tak konečně došlo i na jeho osobní názory . . .

Nechybělo i nezbytné požehnání na závěr přednášky, ovšem to bylo asi tak všechno.

Kamarádka to celé ohodnotila větičkou "To je fakt borec . . ."

Byla jsem ráda, že jsem se mohla účastnit, ovšem bylo mi docela líto, že většina sálu byli zřejmě lidé, kteří se na Jeho Svatost přišli podívat jako na celebritu a nějaké hlubší poselství jim zřejmě uniklo. Ovšem, nelze soudit.

Ale jak říká sám Dalajláma, je přece jen obyčejný buddhistický mnich . . .