Pod chobotem mamuta, u ocasu anakondy

Tak sme se dnes vydali na "exkurzi" do Národního Muzea. Zavzpomínala sem si na ty časy, kdy jsem jako malá holčička s očima na vrch hlavy pobíhala po sálech a objevovala stále nové věci. Tehdy se mi tahle honosná budova v čele Václavského náměstí zdála neskutečně velká. Dnes, po tolika letech se mi zdála až příliš malá. Ale ta poezie okamžiku nezmizela, je tam stále  . . .

S prof. Mikem jsme se shodli, že by se tam dalo bydlet. Ovšem, až potom, co by předělali celé oddělení antropologie, bezpodmínečně. (kvůli mě, ovšem)

A i když z duše nenávidím, ty papíry s předtisknutými otázkami, bez kterých by žádná exkurze ani nebyla, nebyly zas tak hrozné. Dokonce ty situace, při hledání odpovědí někdy i pobavily.

Ovšem, bylo toho nějak moc.

A pak, na Můstku sem potkala jednonohého Roma. S celou svou hrdostí se opíral o zeď z ulepených dlaždic a jedním prstem ťukal nějaké ty čísla do ciferníku telefonního automatu. Potom celá ta scenerie, valící se davy konzumní společnosti, dostala trochu jinou barvu.

Večer mě k mému štěstí, vytáhl Michal ven. Zase jednou sem se cítila nějak normálně. Přešli sme pole a louku a skončili na hřišti. Jen sme se tak houpali, tak jako dřív. Výš a ještě výš a dál od všech těch starostí, povinností a hloupých předsudků. V tu chvíli se zdálo samozřejmé, že kolem se stmívá, Míša mě zkouší z angličtiny a jeansy mám od písku a potlapkané od Charlieho.

A zítra je pátek - už . . .